„Nerostný nacionalismus“
originál byl publikován v časopisu FOND SHOP 08/2014
Boom komodit, jejich následný kolaps a situace na frontier markets udělaly z někoho milionáře, z někoho populistu a někoho přivedly k bankrotu.
V minulém článku jsme analyzovali vzestup a pád komoditních frontier markets, kterých byly ještě v roce 2012 plné noviny, ovšem aktuálně se po nich tak trochu slehla zem. Dnes si popíšeme průvodní jev tohoto boomu, který rozdělil hostitelské země a investory na dva tábory. Přitom oba tábory jsou nuceny vzájemně kooperovat. Řeč bude o tzv. resource nationalismu, neboli „nerostnému nacionalismu“. Pozorný čtenář – investor si bude schopen z tohoto textu vyvodit i důsledky pro své investiční rozhodování.
RESOURCE NATIONALISMS
„Nerostný nacionalismus“ je všeobecné označení pro tendenci lidí a vlád zajistit si kontrolu nad nerostným bohatstvím nacházejícím se na jejich území. To je samo o sobě samozřejmě v pořádku. Ke konfliktům dochází tehdy, pokud stát, na jehož území se nerostné bohatství nachází, nedisponuje dostatečným finančním kapitálem, technologiemi nebo lidským a odborným kapitálem pro jeho těžbu. V té chvílí přichází na řadu zahraniční těžařské nebo investiční společnosti, které uskuteční průzkum, investice, development a řízení produkce samotného dolu. Jenomže jaké jsou spravedlivé hranice mezi podílem zisku státu a zahraničního těžaře? To bývá mnohdy předmětem konfliktu, kdy se obě strany (stát i investor) cítí podvedeny. Už v minulém článku jsme si vysvětlili původ růstu cen komodit a důvody vzniku boomu v nových ekonomikách produkujících tyto komodity.
Víme, že do těchto zemí začaly přicházet zahraniční těžařské společnosti a kapitál. Stát jim umožnil těžit na svém území a inkasoval poplatky za vystavení licencí a podobně. Stát měl dále inkasovat z postaveného dolu jak korporátní daň, tak tzv. royalties,tedy přímo podíly z vytěžené komodity, stejně jako i různé poplatky za užívání země, DPH, exportní daň, daň z dividend, nebo i podíl na společné firmě, kde stát ale kapitálově neinvestuje, pouze pobírá zisky. Přílive zahraničních investic („komoditních peněz“) do země a do státního rozpočtu vyvolal v těchto zemích ekonomickou a investiční euforií. Neskutečně rychle zbohatla podnikatelská třída (partneři zahraničních investorů), politická třída (korupce) a v poslední řadě i mladá střední třída (zaměstnanci zahraničních investorů).
POPULISMUS NA VZETSUPU?
Celé této parádě trvající přes 10 let nečinně přihlíží střední a nižší třída, která jednak neumí anglicky a zároveň není schopna přizpůsobit svůj zažitý životní styl nové době a sloužit zahraničním investorům, nebo nemá místo ve státní správě. Tato skupina obyvatel se z médií dozvídá o úspěších domácí ekonomiky, vidí rozestavěné moderní budovy ve svém městě a ambiciózní plány své země, ale blahobyt sám na sobě zatím vůbec nepociťuje. Jediný hmatatelný dopad je inflace, která zvyšuje ceny základních životních potřeb. Tak se ke slovu dostávají populisté, kteří si chtějí taky ukousnout z komoditního boomu. Lidu hrají na národní notu, poukazují na růst cen komodit, na obrovské zisky zahraničních společností z jejich země a na jejich nízké jednotkové náklady na těžbu. To, že tyto společnosti měly obrovské vstupní kapitálové výdaje se buď z nevědomosti, nebo záměrně, zamlčuje. Populisti se dostávají k moci a mění pravidla během hry. Mění se zákony, zvyšují se daně a poplatky, vymýšlejí se nové daně a poplatky. Těžařům tak s růstem cen komodit rostou náklady ještě rychleji, zvyšují se očekávané návratnosti projektů a klesá jejich rentabilita. Například těžař zlata IAMGold, který těží v Surinamu, Burkina Faso, Mali a Kanadě platil v roce 2013 efektivní daň ve výši 38 %. Ovšem efekt očekávaných zvýšených jednotlivých daní mu pro rok 2014 zvedne efektivní daň na 50 %. Roste tak napětí na obou stranách. Domácí se cítí neférově vysávání zahraničím, investorům se nelíbí změna pravidel a nedodržení slov domácích vlád.
Zatímco v roce 2010 byl v průzkumu Ernst and Young u těžařů označen Resource Nationalism jako čtvrté největší riziko jejich podnikání, v letech 2011 a 2012 už jej označili za vůbec nejvyšší riziko svého podnikání, tedy vyšší než podvody a korupce, slabá infrastruktura, nedostatek kvalitní pracovní síly nebo volatilita domácích kurzů. Není se čemu divit. Kromě zmíněného zvyšování daní a poplatků snad ve všech komoditních zemích docházelo i ke změnám těžařských zákonů na téma udělování a odebírání licencí a předávání moci a rozhodování do rukou domácích politiků. Jižní Afrika, Zimbabwe, Brazílie nebo Vietnam prudce zvýšily exportní daně na nezpracované kovy, aby podpořili domácí zpracovatelský průmysl. Indonésie takovýto export přímo zakázala. Jenomže problém je ten, že doma není dostatečné množství kapacit pro zpracování. Argentina zvýšila intervence v sektoru po tom, co se jí nepodařilo zabránit poklesu obchodního přebytku. Některým firmám chce přímo určovat, kdy a jak mají investovat a pokud ne, tak jim odeberou licence. V Burkině Faso zase prošel zákon, který umožňuje vládě odkoupit jakýkoliv podíl na těžařském projektu za „tržní cenu“, pokud to uzná za vhodné. Už teď mají v každém projektu garantovány 10% podíl. Takže pokud tam postavíte úspěšný důl a začnete vydělávat, je pravděpodobné, že vám z něj ve vhodný okamžik notnou část „odkousne“ vláda. Pokud postavíte důl a nebude úspěšný, ztráty jsou jenom vaše. V Bolívii se schyluje k reformě těžařského sektoru, kdy bude nutné znovu projednat všechny již udělené koncese, v nichž bude mít stát větší pravomoci nebo majoritní podíly. Výčet všech pohnutek napříč světem by byl na další celý článek, takže projdeme k reakci zahraničních investorů.
CO NA TO INVESTOŘI?
Mezi investory nastala po takovýchto zásazích obrovská nechuť do těchto zemí investovat jakékoliv další peníze. Mnoho projektů se pozastavilo, protože přestaly být rentabilními anebo jednoduše z obav, jestli nerostný nacionalismus nepřeroste do znárodňování. A do toho všeho přestaly ceny komodit růst, začaly stagnovat a následně i propadat. Těžařské firmy tak náhle místo hledání nových ložisek změnily kurz, začaly omezovat výdaje a hlídat náklady. Společnost Vale pozastavila v Argentině rozestavěný projekt za 6 mld. USD s tím, že už není rentabilní a vrátí se k němu, až opět porostou ceny. Na to konto propustila 6500 zaměstnanců. Na to vláda reagovala sankcemi a výhružkami, že pokud se k investici ihned nevrátí, odeberou jim na projekt licence a podobně.
Jenomže teď už se karta obrátila. Země musí o těžaře a investice bojovat. Teď už jsou na koni těžaři a nikoliv vlády. Příliv kapitálu do těchto zemí se nejenom zpomalil nebo zastavil, dokonce se kapitál začal stahovat. Zároveň se s nižšími cenami komodit propadly i příjmy státních rozpočtů. A to zrovna v nejhorší době, kdy je třeba splácet půjčky z dob, kdy se vlády i soukromý sektor v časech euforie nepřiměřeně zadlužily. Důsledkem odlivu kapitálu ze země začíná oslabovat domácí měna. Během roku se rostoucí země z euforie propadají do krize. Domácí měna oslabuje snad ve všech zemích, které mají plovoucí kurz. Jak bylo zmíněno už v předchozím článku, za poslední rok oslabila oproti dolaru měna Argentiny o 60 %, Ghany o 26 %, Indonésie o 25 %, Brazílie o 24 %, Mongolska o 23 %, Namibie o 25 %, Jižní Afriky o 25 % atd. Těžařům v těchto zemích se tak zlevňuje pracovní síla a tím i provozní náklady na stávajících projektech. Tržby mají totiž vázané na USD. Paradoxně tak mají takto oslabené země konkurenční výhodu oproti těm s fixními kurzy (Tanzanie, Surinam, Keňa, Guyana apod.). Už i Keynes nepřímo naznačil, že psychologicky je lepší zlevnit pracovní sílu za účelem zvýšení konkurence inflací nebo oslabením kurzu (viz intervence ČNB), nežli někomu sáhnout na plat a snížit jej přímo. Z toho se dá usoudit, že země s volným kurzem se z krizí dostanou rychleji než ty s fixním. Pro těžaře, kterým se zaváděním daní a poplatků jejich aktivity prodražily, naopak oslabením lokální měny částečně zlevnily jejich náklady. Naopak u zemí s fixním kurzem bude pravděpodobně docházet k odchodu investorů, růsteu extremismu a podobně.
CO Z TOHO PLYNE?
Závěrem a rekapitulací můžeme říci snad to, že tyto „frontier markets orgie“ měly své vítěze i poražené. Určitě na tom všem vydělaly vládní vrstvy. Ty svůj kapitál neriskovaly (rozhodovaly za veřejné finance) a v rámci různých motivací od zahraničních investorů do jejich soukromých rukou přiteklo neskutečné množství peněz. Vydělat mohli i lokální byznysmeni, kteří ale nepropadli bezhlavé euforii světlých zítřků a přílišně se nezadlužili. U zahraničních těžařských projektů to bylo smíšené. Jsou i ty, které vydělaly a vydělávají. Na druhou stranu můžeme najít na burzách v Torontu, Hongkongu nebo Sydney pohřebiště malých a středních venture těžařských společností, které získaly peníze prostřednictvím burzy v letech 2006 až 2011. Mnohokrát přitom pouze držely explorační licenci na potenciálně zajímavou neprozkoumanou oblast někde v Papue Nové Guineii. A zatímco ještě v roce 2011 akcie téměř všech těchto společnosti až stádovitě rostly, dnes jsou to mnohokrát „penny stocks“, čekající na stažení z burzy. Možná jedna z deseti skutečně něco objevila, vybudovala a začala těžit a přinesla tak zisk svým akcionářům. Ve frontier markets leží mnoho „spálených“ peněz neúspěšných západních prospektorů.
Zároveň ale nesmíme zapomenout na zahraniční finanční skupiny. Ty, které kdysi vytvořily pojem BRIC, ty které vytvořily pojem frontier markets, ty které zde byly mezi prvními, ty které místním vládám radily, že je důležité si vypůjčit a lépe se připravit na příští rozvoj, ty které západním investorům radily zde investovat, ty které spustily příliv kapitálu do těchto zemí, ty které zavelely k odlivu kapitálu odtud. Ty, které vydělaly na boomu, ty které vydělávají na krizi tam teď probíhající, ty které budou skupovat v těchto zemích aktiva za zbytkové ceny, až se dotknou dna. Ty, které rozumí bublinám, kapitalismu, chamtivosti a strachu. Ty, jímž se odborně říká Smart Money. Aktuálně jde jen o to, jaký budou mít tyto krize průběh, zda se nepromění ve fyzické nepokoje. Nelze pochybovat o tom, že za celou krizi budou politiky viněny zahraniční investoři. Nelze pochybovat o tom, že lid jim rád uvěří. Ve skutečnosti si částečně za krizi můžou sami, částečně je k ní ale skutečně dohnal zahraniční velkokapitál. Jenomže viněni budou těžaři, kteří v zemi zůstanou, protože už v ní mají zainvestovaný nemovitý kapitál (důl). Ti tam teď zůstali sami (menší a střední těžaři). Bez podpory místních vlád a bez podpory investorů. V roce 2013 se v průzkumu Ernst and Young o rizicích byznysu v těžařství posunul Resource nationalism na 3.místo. Hlavním rizikem se stal „přístup ke kapitálu“. Od roku 2011 se totiž pod vlivem výše uvedených skutečností akcie těžařů propadly, vyschl trh těžařských IPO a banky jim půjčovat rovněž nechtějí. Těžařské firmy jsou tak odkázány na vlastní zdroje a důvěru v to, že se resource nationalism obrátí a vlády se k nim začnou chovat přívětivěji. Jenomže když vezeme v potaz prohlubující se krizi v těchto zemích a způsob jejich uvažování, mohou být na místě obavy, aby nezačalo docházet spíše ke znárodňování. Záviset také bude hodně na regionu. A není divu, že investoři i těžaři se teď raději obracejí k ověřeným a bezpečným oblastem jako Kanada, Austrálie, Čile nebo USA. ■